Narodil jsem se v polovině zimního měsíce února v roce 1968. To byl historicky zajímavý rok. Matka poštovní doručovatelka a otec řidič sanitky, sice vládní sanitky,ale pořád jen v úvozovkách řidič. Nějak jim to neklapalo a tak od nás táta odešel,když mi byly dva roky. Z dětství si toho moc nepamatuji. Mlhavé útržky vzpomínek na pobyty u babiček jak z matčiny tak otcovy strany, Babička Macháčková mě zbožňovala a tak jsem trávil hodně víkendů s ní na chatě v Českém Ráji, kde to bylo fantastické dobrodružství díky skalám a možnosti si dělat, co jen jsem chtěl, tedy kácet stromy a mlátit mravence kyjem.. to mě dnes moc mrzí. Oba dědové byli SUPER. Třeba děda Macháček mě vzal na procházku do Prahy a kupoval mi zmrzlinu, kdykoliv jsem si řekl. No snědl jsem jich ten den opravdu hodně a bylo mi blbě... taky hodně, babička dědovi vynadala, že je blázen, ale já byl štěstím bez sebe. Nebo děda Balcar z matčiny strany, mi vyrobil první pádlo, když jsem začal někdy v 7 letech chodit do oddílu vodních skautů Albatros, maskovaného pod pionýrskou organizací. Byl jsem plný temperamentu a tak mi Skaut s jednou schůzkou v pracovní den a výlety o víkendu byl málo, a tak díky inspiraci vedoucími jsem se dal na Karate. To mě hodně bavilo, brzo jsem začal soutěžit a dařilo se mi jak v naučených sestavách tedy Kata tak i v zápasech tedy Kumite. U karate jsem vydržel 13 let. Ve škole jsem byl velmi problémový, učení mě nebavilo a sotva jsem procházel do vyšších tříd. Učitelé mě ale většinou měli rádi, říkali že nejsem hloupý jen mě to muselo dokázat zaujmout. bavil mě zeměpis, dějepis, hudební výchova a tělocvik. Ale nejvíc mě bavilo se prát. Mlátil jsem se ve třídě, v jídelně, ve třídě, před školou, ve třídě, v parku.. no a potom na tréningu karate, potom zápasu, boxu, kung fu... no a taky na ulicích s každým kdo mi dal záminku. Vůbec netuším jak jsem tuhle temnou éru svého života mohl přežít bez zdravotní ale hlavně kriminální újmy.

UČŇÁK

Když jsem s odřenýma ušima vyšel z deváté třídy základní školy tak jsem se inspirován asi otcem, vyučeným truhlářem, a dědou rozhodl, že mě baví práce se dřevem a rozhodl se pro vyučení na tesaře v nechvalně proslulém pražském učilišti Na zeleném pruhu. Jo tam jsem si musel vybudovat respekt. Nejdřív pěstmi a potom jsem zjistil že i sportovní úspěchy jsou dostatečně imponující a to bylo pro mě asi zásadní životní poznání..

Sice jsem stále nosil punkový účes zvaný "číro", moji tvář "zdobilo" několik vpíchnutých spínacích špendlíků obří velikosti zvaných sichrhajcka a několik náušnic v levém uchu. K tomu podivné oblečení a dlouhý kožený kabát, plný různě ukrytých zbraní jako nunchaku, nože a to několik, boxery, no i sekyra se našla.. i když s tou stačilo opravdu jen nonšalantně zatočit a protivníci uprchli. Bylo to divoké období.

V tu dobu jsem v 16 letech začal skákat ve Svazarmu padákem, lezl jsem po skalách i horách v horolezeckém oddílu, jezdil na předpotopních skateboardech a snowboardech a mé bojování bylo víc a víc sportovní a zvídavé.

Nějakým zázrakem a s několika reparáty jsem dokončil učební obor a byl vtažen do pracovního procesu. To byl šok. Zatím co v učení jsme dělali krásnou tesařinu jako krovy, sruby a altánky, po vyučení nás rozhodili na stavby pražských sídliště a já dělal bednění zvané šalunk na betonové zdi, stavěl lešení z trubek a celé dny trávil na bahnitých stavbách s lidmi, pro které největší dobrodružství, bylo nedělní pivo, a fotbal.. a začal jsem si jako horolezec přivydělávat pracemi ve výškách které byly jako rizikové velmi dobře placené. K tomu jsem si přivydělával jako vyhazovač na známých pražských diskotékách, a exhibicemi tedy předváděcím show karate, ninjutsu a různých chladných zbraní v rámci turné jedné známé skupiny historického šermu..

A potom přišel povolávací rozkaz.

VOJNA

To bylo ale překvapení, očekával jsem, že vojnu strávím v nějakém tréninkovém sportovním centru pro armádu tedy u sportovních karatistů nebo parašutistů tehdejší Dukle. V nejhorším, když půjdu k bojovým jednotkám, tak to budou nějací průzkumníci výsadkáři, ale prd. Narukoval jsem k pohraniční stráži. Asi to bylo tím, že jsem měl do svých 15 let německého ovčáka, nebo tím, že jsem byl nějak prověřený .. nevím. Po počátečním rozčarování a několika marných žádostech o převelení jsem se rozhodl, že když už tu jsem, tak to udělám pořádně. Vždycky jsem vynikal spíš zabejčenou urputností než talentem a tak tomu bylo i tam.

Tehdy se sloužilo dva roky, nejdřív 3 měsíce ve výcvikovém táboře v šumavských Volarech, kde si na nás výcvikáři vetšinou starší vojáci léčili mindráky, protože jsem všechny vojenské dovednosti pochopil hned a fyzičku jsem měl už z civilu extrémně dobrou, tak se mi podařilo udělat několik rekordů praporu tedy ve šplhu na 9 m dlouhém laně bez přírazu, běhu, střelbě a překážkové dráze. Tehdy byla vojna ještě takzvaně mazácká tedy že voják první rok jako bažant sloužil starým vojákům a po roce se mu při bolestivém obřadu zvaném "vytloukání brk", kdy v předklonu dostává 12 úderů prknem na zadek a stane se z něj taky mazák a nový mladí mu slouží a různě mu ulehčují vojnu.

No a jak to tak bývá tak i mezi mazáky jsou hospodáři a blbci, takže jsem trpělivě uklízel záchody kartáčkem na zuby, drbal vydrbané podlahy rejžákem a mazlavým mýdlem, sháněl po nocích alkohol a jídlo, až to jednou starší hoši posilnění alkoholem z vycházky přehnali a po celonoční šikaně jsem jich poslal 11 na ošetřovnu. Pověst o tomhle kousku se roznesla a časem i hodně zveličila a já měl až do konce vojny svatý klid od všech. Po výcvikových několika měsících nás rozvezli na pohraniční roty, kde už to není sranda. Nafasoval jsem skvělého německého ovčáka jménem Pálka, samopal se sklopnou pažbou a na zimu běžky a začal kontrolovat ostnaté dráty, které tehdy lemovaly naše hranice. S mozkem vymytým od politických komisařů mi to v té době prostě přišlo normální a rozkazy se plní bez pardonu.

Ano, dokonce mě to i bavilo, zajištěný a jednoduchý život v lesích se psem a trochu vzrušení. Z vojny jsem si odvezl povýšení, nějaké medaile a určitou životní přeměnu v muže, který se o sebe umí postarat.